Jak dítě zvládne pocit, že je nemocné a musí se léčit

Cukrovka přichází do života dítěte i rodičů nenadále a jednou pro vždy ovlivní jejich život. Jednou pro vždy se základem jejich života stane pravidelná léčba a režim, který vyžaduje. Už nic nebude stejné, ale neznamená to, že tím život dítěte nebude plnohodnotný! Je jen nutné ho naučit se s chorobou vyrovnat – a to v každém věku. Každý totiž má svá specifika.

0 - 3 roky

V tomto věku je dítě odkázáno na své rodiče a jejich péči. Kojenecký a batolecí věk není až tak náročný pro dítě jako pro rodiče. Ti nesou břemeno každodenní péče, o své dítě se bojí. Velmi vhodná je pro ně psychologická pomoc – například účast ve sdružení rodičů stejně nemocných dětí. Je dobré vědět, že i s cukrovkou se dá žít dál, že se dítě nemusí izolovat, že se o ně netřeba přehnaně bát a stranit ho kolektivu a běžných aktivit.

3 - 6 let

Pokud se s nemocí nevyrovnají hlavně rodiče, mohou mít děti zpomalený vývoj – zvláště v osamostatňování se a pocitu nezávislosti. Dítě potřebuje společnost ostatních dětí a také řád a jasně stanovená pravidla. Strach a přílišná péče rodičů mohou vést ke vzdoru a odmítání injekcí nebo jídla. Dítě už by mělo začít být partnerem, kterému umožníte za sebe rozhodovat, pokud to jde.

V předškolním věku, kdy se začne porovnávat s ostatními dětmi, si většinou uvědomí i svou odlišnost. Pak může brát nemoc jako trest. „Když budu hodný, budu zdravý?“, ptají se děti svých rodičů. Je nutné jim vše stále vysvětlovat a zajistit normální růst a vývoj. Je dobré zajistit vyrovnanost glykemických indexů. V tomto věku by mohly opakované těžké hypoglykémie vést k poškození mozku.

6 - 8 let

Po nástupu do školy se od dítěte očekává, že se začlení do kolektivu a bude samostatnější. Pokud se dítě neuplatní mezi spolužáky tak, aby bylo spokojeno, může se to odrazit i na léčbě. Dietní režim a inzulin jsou pro něj známkou odlišnosti a může tedy mít tendenci je schovávat, tedy vynechávat dávky, a naopak jíst, kdy a co by nemělo. Další překážkou je, že se mu léčba dodržuje hůř v situaci, kdy ji musí skloubit se školními aktivitami.

V tomto věku je velmi důležité, aby dítě necítilo omezení, aby se zmírňoval pocit odlišnosti. Rodiče by spolu s diabetologem měli najít takový režim, který malého diabetika omezí co nejméně v účasti na školních aktivitách.

8 - 12 let

Školák by už měl přijímat větší zodpovědnost za svou léčbu. Tráví už tolik času mimo rodinu a dohled rodičů, že to je zapotřebí. Kolem dvanáctého roku by si mohl umět vypočíst potřebnou dávku inzulinu podle glykémie i toho, co má na talíři. Problém nastává ve chvíli, kdy by byl diabetik terčem posměchu ostatních. Pak se často stává, že se snaží skrýt před nimi svou „vadu“, takže začne jíst sladké jako ostatní a vynechávat dávky inzulinu v čase, kdy by byl „viděn“, a zvyšuje si ty, které si dává doma. Je nutné s dítětem o nemoci mluvit, případně sjednat konzultaci s odborníkem, a najít takový režim, aby dovedlo „zhřešit“, aniž by to ohrozilo jeho glykémii.

Puberta a adolescence

Velmi náročné období i bez toho, aby rodiče řešili nemoc dítěte. Vzdor a odmítání autorit může vést k ignorování řádu, režimu a léčby. Některé děti zkoušejí, co se stane, pokud zcela vynechají inzulin, budou pít alkohol, ponocovat… Rozhovory a domluvy nepomáhají, protože pro puberťáky nejsou jejich vlastní rodiče autoritami. Toto psychicky nevyrovnané období může vést až k opakovaným ketoacidózám. Právě ty jsou nejčastější příčinou smrti u mladých diabetiků 1. typu.

Problémem, zvláště u dívek, je také snaha o co nejrychlejší hubnutí – mentální anorexie a bulimie je u diabetiček až třikrát častější než u běžné populace.

I v období dospívání je rodina tím faktorem, který hraje důležitou roli v úrovni kompenzace cukrovky, proto by neměla dítě „opustit“, ale stále být zázemím.