Tento příběh je reálný případ pacienta (tzv. kazuistika) nespolupracujícího při léčbě cukrovky 1. typu, kterou onemocněl v sedmi letech. Přes veškerou snahu lékařů, rodičů i psychologa tak dlouho ignoroval nutnost kompenzace cukrovky, až došlo ke zhoršení vidění, rozvinutí diabetické neuropatie a selhání ledvin.

Ria v roce 2000: 26 let, svatba, první zaměstnání, krvácení do mozku, na rok přestává mluvit a vnímat slova, diagnóza diabetu 1. typu. O 10 let později: šestiletý syn, práce, při které významně pomáhá druhým, okolí ji vnímá jako naprosto zdravého člověka a i ona sama na cukrovku dokáže zapomenout.

Syndrom diabetické nohy vede často zbytečně k amputaci končetiny. Představíme vám příběh, který dokazuje, že spolupráce při léčbě a snaha nevzdat se za žádnou cenu s sebou nesou velkou šanci na zahojení, i když vám je přes sedmdesát a cesta do nemocnice je výletem na celý den…

Když jsem se před pár lety dozvěděl, že jsem diabetik 2. typu, přišel šok. Měl jsem strach. Bál jsem se, co se mnou bude. Umřu? Ptal jsem se sám sebe. Jak to změní můj život? Nedošlo k omylu? K chybě v laboratoři? Proč právě já?