Ria: Po deseti letech s cukrovkou je naše soužití tak samozřejmé, že ji často nevnímám

Ria v roce 2000: 26 let, svatba, první zaměstnání, krvácení do mozku, na rok přestává mluvit a vnímat slova, diagnóza diabetu 1. typu. O 10 let později: šestiletý syn, práce, při které významně pomáhá druhým, okolí ji vnímá jako naprosto zdravého člověka a i ona sama na cukrovku dokáže zapomenout.

Hlavním důvodem, proč se chci podělit o svůj příběh, je to, že jsem zatím měla velké štěstí na to, jak nemoc probíhá a jak ji bere moje okolí, a doufám, že tyhle řádky budou optimistickým a pozitivním pohledem na život s diabetem.

Teď je mi 36 let, diabetes 1. typu mám diagnostikován od roku 2000 po krvácení do mozku s následnou afázií (porucha chápání, myšlení a nacházení slov). Do té doby jsem byla úplně zdravý člověk, dva měsíce po svatbě, začala jsem pracovat ve školství, byla jsem na začátku šťastného života.

Po klasickém chřipkovém onemocnění, které skončilo krvácením do mozku s roční afázií, mi byl zjištěn diabetes. Cukrovku jsem v tuto dobu nevnímala jako nejzávažnější problém. Byla jsem učitelka a nemohla jsem mluvit, takže to, že si musím 4× denně píchnout inzulin a pravidelně jíst, byla druhotná věc. Teprve po roce, kdy se moje řeč zlepšila a blížila se k normálu, jsem si plně uvědomila, že jsem diabetik a musím s cukrovkou žít do konce života.

Tuhle dobu jsem zvládla bez nějakých léků ovlivňujících psychiku jen díky neuvěřitelné pomoci své rodiny. Moje maminka zůstala půl roku doma a s mým manželem mě znovu naučili mluvit a psát, strava celé rodiny se přizpůsobila jídelníčku diabetika. Cítila jsem, že na cukrovku nejsem sama, což mi přijde na začátku to nejdůležitější.

Po roce jsem opět nastoupila na poloviční úvazek do práce, po dvou letech již na celý, v pracovním procesu mě omezovala více afázie než diabetes, hlavně vzhledem k tomu, že jsem byla učitelkou němčiny.

Po čtyřech letech jsem se souhlasem lékařů otěhotněla a chodila na pravidelné kontroly do Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí a porodila jsem zde zdravého chlapečka. Celé těhotenství bylo bez komplikací, i když jsem ještě neměla inzulinovou pumpu a 4× denně jsem si aplikovala inzulin perem.

Komplikace se objevily až před třemi lety, kdy jsem se nechala naočkovat proti klíšťové encefalitidě a následně se u mě objevila neuropatie. Od roku 2008 jsem v péči IKEMu v Praze a mám inzulinovou pumpu. Nyní jsem již bez komplikací a další medikace.

Vzhledem k tomu, že mám labilní cukrovku, hodnoty cukru mi někdy kolísají, jak chtějí, poznám hypoglykémii, než se dostanu do stadia, kdy mi musí pomoci druhá osoba. Řídím bez problému auto, každý den najezdím cestou z a do práce minimálně 60 km. Doma dělám všechny domácí práce (někdy se při nich neobejdu bez sladkého nápoje – kdyby mi ta cola aspoň chutnala…). Jako rodina fungujeme jako každá jiná: jezdíme na kole, lyžujeme, hrajeme tenis. Samozřejmě se při sportu musím hlídat a vím, že mě hlídá i celá rodina, neustále se mě ptají, jestli mám s sebou colu atd., dokonce i můj šestiletý syn. Jsem jim za to vděčná. Jenže (a to je jediná sportovní nevýhoda), čím víc se hýbu, tím víc se musím dojídat a kila jdou pomalu nahoru.

Jediné, čeho jsem se celou dobu bála, byla cesta za hranice našeho státu. Celých devět let jsem se bála jet k moři. Měla jsem strach z dlouhé cesty, nedostatečné péče v ostatních státech, vysokých teplot (kvůli skladování inzulinu), jazykové bariéry či jiné stravy v zahraničí. Teprve v době, kdy jsem dostala inzulinovou pumpu, jsme se rozjeli k moři do Chorvatska, vše bylo bez komplikací, pouze se mi přes den zvyšoval cukr, protože jsem se snažila dost času strávit v moři, kam se s pumpou nemůže. I přesto všem diabetikům doporučuji relaxaci u moře, plavání a prokrvení končetin je úžasné hlavně pro ty, kteří trpí neuropatií.

Na cukrovku jsem si zvykla, protože si na ni zvyklo mé nejbližší okolí, a zázrak jménem inzulinová pumpa mě často nechá zapomenout na to, že jsem diabetik. V práci, při sportu, v restauraci, prostě před lidmi, si nemusím vybalovat z kabelky inzulinové pero a ajatin. Jsem optimista. Vidím ten pokrok za deset let, co mám cukrovku, co se týká výroby inzulinových per, pump, glukometrů atd. Těším se, že přijde doba, kdy cukrovka už nebude nevyléčitelná nemoc.

Autor: Mgr. Ria Rudolfová